Ilona Bratrychová
Ilona Bratrychová patří k lidem, kteří o divadle nepřemýšlejí jako o odborném oboru, ale jako o živém setkání. Právě tento pohled určuje tón celého magazínu, který vede jako redaktorka. Do redakce přináší citlivost diváka, který chodí do hlediště s otevřenou myslí, a zároveň pečlivost novinářky, jež si před napsáním každé věty ověřuje, zda je výstižná, férová a srozumitelná. Její texty nejsou určeny jen divadelním znalcům. Mají oslovit i toho, kdo se k představení teprve chystá, a pomoci mu rozhodnout se, kam večer zamíří.
Divadelní prostředí v Praze je mimořádně pestré a pro nováčka může působit až nepřehledně. Vedle velkých kamenných scén s dlouhou tradicí tu existuje množství malých divadel, studií, nezávislých souborů a produkcí, které vznikají v zázemí sklepů, kaváren či bývalých továrních hal. Ilona Bratrychová se dlouhodobě věnuje právě tomu, aby se tyto světy nepotkávaly jen náhodou. V jejím pojetí má smysl psát stejně pozorně o velké premiéře na prknech národní scény jako o komorní inscenaci pro padesát diváků, která se hraje jednou za měsíc. Obě zkušenosti mohou diváka stejně silně zasáhnout a obě si zaslouží kvalitní slovo.
Jako redaktorka klade důraz na to, aby recenze nebyly pouhým vyprávěním děje ani vyjádřením prvního dojmu. Zajímá ji, jak inscenace pracuje s textem, prostorem, hudbou a světlem, jak funguje herecký výkon v celku a co představení říká o době, v níž vzniká. Zároveň trvá na tom, že kritika má být poctivá, ale nikdy povýšená. Špatně napsaná věta o cizí práci se podle ní dá napravit jen těžko, a proto každý úsudek zdůvodňuje a hledá k němu konkrétní oporu v tom, co na jevišti skutečně viděla.
Zvláštní místo v její práci mají rozhovory s herci, režiséry a dalšími tvůrci. Nevnímá je jako sérii otázek a odpovědí, nýbrž jako možnost nahlédnout za oponu a ukázat, jak se rodí role, jak probíhají zkoušky a co všechno musí zafungovat, aby se světla v sále zhasla ve správný okamžik. Ráda dává prostor lidem, kteří stojí mimo hlavní reflektory, tedy dramaturgům, scénografům, kostýmním výtvarníkům nebo inspicientům, bez nichž by žádné představení nevzniklo. Díky tomu čtenáři získávají představu, že divadlo je kolektivní dílo, a ne pouze výkon několika jmen z plakátu.
Redakční linii magazínu Ilona Bratrychová pojímá jako nezávislou. Neváže se na jednu scénu, jeden žánr ani jedno generační vnímání. V rubrikách s tipy na inscenace se snaží vyvážit osvědčené tituly s objevy, o kterých se zatím příliš nemluví, a v novinkách z divadelního světa sleduje především to, co skutečně ovlivňuje diváky a tvůrce, nikoli drobné senzace. Důležité je pro ni také udržet magazín čitelný a přístupný, aby jej bylo možné číst s radostí, ať už člověk v divadle trávil celý život, nebo se do něj teprve vrací po letech.
Pokud se v jejích textech objevuje nějaké stálé téma, je jím přesvědčení, že divadlo má v dnešní uspěchané době zvláštní hodnotu. Je to jedna z mála příležitostí, kdy se lidé sejdou na jednom místě, vypnou telefony a po dvě hodiny sdílejí totéž. Ilona Bratrychová věří, že právě tato společná přítomnost je důvodem, proč o divadle stojí za to psát, a že dobrý text může diváky povzbudit, aby se do hlediště vydali znovu a třeba i s někým, koho tam dosud nikdy nevzali.